Novinky
30. 6. 2019

Jára Sijka: Japonsko!

Kategorie: X series.

Když ti přijde mail a ty se stručně dozvíš, že… Máš jet na měsíc fotit do Japonska pro freeride guidy. Klasika, to už tu párkrát bylo, další přehec kecy. Jenže pak ti Vojta (freerider) volá, že dáme schůzku, ať domluvíme ten termín. Říkám si oukej, dáme kafe a uvidíme.

O 3 měsíce později mi Vojta píše: „Můžeš letět ve čtvrtek?“ Tak se snažím přemýšlet, co je vlastně za den. Ty vole, však je pondělí a já jsem klasicky na horách. Tak mu píšu, že to fakt asi nedám… A o 7 dní později už sedím v letadle směr Sapporo. Zatím jsem dál ještě neletěl. Totálně rozbitej přistávám v Sapporu, kde na mě má čekat Martin, se kterým mám jet do Kutchanu v oblasti Niseko (2 hod jízdy autem). Žádný data, žádnej signál… Oukeeej, tak je tu aspoň Wi-fi. Připojím se a zpráva od Martina: „Sorry nedávám to, jeď vlakem, je to v pohodě.“ Jasně, 2 přestupy a 3 hod na cestě. To je přesně to, co chceš po 19hod na cestě. S Martinem budeme určitě kámoši, po tom co mu hned na nádraží zlomím čelist, tím jsem si jistej.

Situaci se ale mění hned, jakmile vystoupím z vlaku a ve městě jsou 3 m bariéry ze sněhu. To mě mírně překvapilo. Ne, že bych to nečekal, ale vytěsnilo to myšlenku zlomené čelisti, kterou jsem si ty 3 hod představoval. Pár pivek, seznamovačka na baráku a ráno směr resort. Hned ti říkám, že tam je hafo sněhu, jakože fakt moc… Na pár horách jsem už byl. Ale tohle je fakt hustý. A to že padlo x dní po sobě 30-40 cm za den, to jen potvrdilo. Znáš to, jak si stěžuješ, že sněhu je málo a kdesi cosi. Tak tady jsem fňukal, že to je už zbytečně moc, že to ani nejede. Jak nabereš rychlost, situace se kompletně změní. Co oblouk, to 2-3 s bílá tma.

Jsem z toho na větvi, do prvního momentu, než ji trefím ramenem. Pohodaaa, jsem tvrdej, tak to odpružím. Než se teda ráno probudím a cítím, že došlo včera ke kontaktu. 2 slivky na snídani, problém vyřeší a jede se dál. Resorty mě moc nebraly, na relativně krátkej pojezd moc velký traverzování zpět ke vleku. Na druhou stranu šlapání, to byla uplně jiná liga. Podle mě je úplně zbytečný dávat lapy v resortu a raději si ty kopce párkrát vyběhnout, protože se dají vyšlápnout poměrně zadarmo.

Jel jsem každopádně do práce. Takže focení klientů bylo stěžejní. Výhodou bylo, že jak pořád kydalo, tak jsem na mojí XF50-140mm F2,8 ani nesáhl. Přes tu bílou tmu a vločky jak pětikoruny jsem nemohl zaostřit a tak jsem ušetřil i nějakou váhu. Takže všichni, které jsem fotil, lítali jen kolem mě a já to střílel z 80 % na šíro.

Od Vládi Makudery z Fujifilmu jsem vysockoval i XF200mm F2, na což jsem se fakt těšil! Za celej měsíc jsem na něj udělal jednu fotku… Orla u moře. Na projekt, co jsem si vybral na fotku, bylo sklo strop, jenže když Vojta zjistil, že záběru toho skla prostě nenajede jsme po 40 min zhodnotili, že fotit na tohle sklo je pro tenhle projekt prostě moc nebezpečný. A Vojta si tu ledovou stěnu namířil bootpack nahoru. Tak jsem ho tím dalekohledem pozoroval, kdyby náhodou letěl dolů až do moře. A v tom se tam objevil ten orel. Takže asi tak k XF200mm, co jsem u sebe měl měsíc.

Mám Fujifilm X-T3 s neoprénovým obalem od Peakdesignu. A je hustý, že to dalo celej měsíc ve sněhu, kterej mi lítal pořád přes hlavu, bez jakéhokoliv problému. Měl jsem ho totiž nacvaklej na popruhu batohu. V každodenním sněžení a -15/-20 °C to fungovalo fakt strop! Až na baterky, ty šly jedna za druhou, hehe. Ale furt lepší než Sony. 😀

Ježdění s klukama byl fakt sen, navíc když tě berou na místa, kde sníh je pořád fresh, bez jedinný stopy. To se fakt fotí uplně jinak! Zárověň jsme věděli, že se o mě nemusí nikdo z pohledu bezpečnosti starat a říkat mi, kam jo a kam ne, protože už to nějakej pátek dělám. Tak jsem si samozřejmě vybíral i spoty nejlepší na fotku a zároveň i ty top na pojezd dolů.

O jídle v Japonsku po mě snad nikdo nemůže ani chtít, ať mluvím… To je snad každýmu jasný.

„Pivko a Whisky. Jak Česko, tak Irsko na jednom místě, to je to důležitý co potřebuješ vědět, bro!“

Další novinky